Zneužití „Bílé kepi“ je příkladem dobře známé formy mytománie, kdy se i žebráci vydávají za někoho, kým ve skutečnosti nejsou. Na rohu ulic se často objevují lidé, kteří chtějí vyvolat soucit a vlnu štědrosti poukazováním na fyzickou újmu a to skutečnou nebo i předstíranou. Míra této iluze se dnes ještě prohloubila a moderní zařízení i techniky umožňují zdánlivě realistické zobrazení za pomocí zneužití malých dětí, zvířat nebo jiných symbolů, které mají zvyšovat citovou angažovanost kolemjdoucích. Někteří se na tyto manipulace specializují, zatímco jiní se pokoušejí nalézt jemnější cestu.
V tomto konkrétním případě šlo o muže, který žebral na veřejném místě s legionářskou čepicí „bílou kepi“, která vždy symbolizuje prestiž a odvahu. Cílem bylo probudit v lidech pocit solidarity s „neznámým hrdinou“, který byl údajně ochoten obětovat svůj život. Lidé vidící tuto scénu často pociťují respekt a zároveň soucit, ale také odpor k tomu, co mu osud připravil. Mince se hromadily v bílé kepi, která však už dávno ztratila svou bílou barvu a hlavně i původní symboliku.
Existenciální prázdnota a iluze hrdinství
Jednoho dne si muž, sedící na zemi s bílou kepi před sebou, přitáhl pozornost kolemjdoucího. V diskusi o používání tohoto symbolu cizinecké legie se ukázalo, že muž údajně býval legionářem, nyní však žije na ulici, ztracený v existenciální prázdnotě a bažině vzpomínek. Jeho život byl redukován na základní potřeby, jako jsou jídlo, přístřeší nebo únik před deštěm. Vyhýbal se charitativním organizacím a žil mezi lidmi, kteří byli vyloučeni z aktivního života, jako jsou bezdomovci a ti, kteří ztratili svou identitu.
Jeho existence připomínala ptáka, který se zoufale snaží najít potravu a přístřeší. Pro kolemjdoucí byl jen překážkou, na niž naráželi během své cesty. Neviditelný, zcela podřízený okamžitým a nejnaléhavějším potřebám, žil mimo čas a přítomnost. Lidé si ho sotva všimli, nezasloužil si ani letmý pohled; spíše vzbuzoval podráždění než soucit. V jeho světě měly hlavní cenu pouze doušek vína, nějaká skrýš na noc a ustavičný boj s vlastním strachem.
Když iluze praskne a je odhalena pravda v hledání důstojnosti
Pohyboval se jako stín mezi obchody, jeho vzhled byl neurčitý, ani úplně zanedbaný, ani zcela upravený. Kolemjdoucí mohli přemýšlet: „Tady je někdo, kdo nemá žádné plány, povinnosti ani domov, ale přesto v něm zůstává zbytek studu.“ Snažil se působit nenápadně, ale jeho přítomnost byla nepřehlédnutelná. Po ranním rituálu začala jeho „pracovní“ doba, den, který byl jen řadou monotónních okamžiků.
Jednoho dne mu kolemjdoucí nabídl lepší životní možnost v instituci pro lidi v podobně obtížné situaci. Navrhl mu, aby opustil tuto nedůstojnou existenci a přijal pomoc, kterou mu nabízel. Také mu připomněl, že zneužití bílé kepi k žebrání je neetické a mohl by podat stížnost. Tato slova vyvolala v muži prudkou reakci, jeho hněv vzplanul jako plamen, nadával a choval se extravagantně.
Po chvíli se však uklidnil a přiznal pravdu, že nikdy legionářem nebyl. Bílou kepi dostal jako dar od zesnulého kamaráda, pro kterého měla čepice hluboký osobní význam. Po tomto přiznání muž odevzdal bílou kepi skutečnému bývalému legionáři a jako odpověď dostal nabídku na chleba a pomoc. Skutečný legionář šel koupit další chléb, a tak se uzavřel kruh iluze a pravdy, přetvářky a upřímnosti.
Příběh tohoto muže a jeho „bílé kepi“ odráží hlubší filozofickou otázku o povaze lidské existence a touze po přežití. Jak daleko je člověk ochoten zajít, aby vyvolal soucit a získal to, co potřebuje? Jaká je hodnota pravdy v konfrontaci s holou realitou života? V tomto případě byla iluze silnější než pravda, dokud se nakonec oba nesetkaly tváří v tvář v jednom okamžiku upřímnosti. A právě tehdy se ukázalo, jak tenká je hranice mezi tím, čím si přejeme být, a tím, kdo skutečně jsme.
Legio Patria Nostra
