Historie Cizinecké legie od jejího založení je především zapsána cenou krve, kterou Francie neustále vyžadovala od těchto cizinců, kteří se dobrovolně přišli za ni bít. Historie legie je také historií jejích mrtvých pohřbených ve všech koutech světa.
Po namáhavé, avšak s neúprosnou a důslednou vůlí provedené badatelské práci náš zesnulý major ve výslužbě Hubert Midy společně s panem Jean-Michelem Lasaygue sčítali: „41 697 důstojníků, poddůstojníků a legionářů padlých v boji v řadách Cizinecké legie, těch, kteří mají titul ‚Padlí za Francii‘.“ K tomuto dlouhému seznamu by bylo třeba přidat další, které si vzaly epidemie a nemoci ve vzdálených zámořských taženích, a ty, kteří zemřeli ve službě, a všechny ty, kteří padli v boji, ale nemají označení „Padlí za Francii“, protože pro ně nebylo zahájeno administrativní řízení.
Tyto oběti musejí vzbuzovat úctu k jednotce, která ví, že nikdy nebude šetřena a že nezklame. Legionář je stvořen z povinnosti a oběti. Podepisuje pětiletou smlouvu, případně obnovitelnou na jeden či více let. Tento čin není bezvýznamný. Váže jednotlivce na dobu jeho aktivního života, jeho mládí. Udržet vojáka pět let umožňuje mu poskytnout výcvik a zkušenosti k zajištění nezbytné soudržnosti; výsledek stálého operačního tréninku, bez něhož by nebylo možné dosáhnout žádné účinnosti.
Cizinecká legie svou minulostí plnou slávy a obětí je jedinečná, pokud jde o vymezení svých tradic, svého zvláštního ducha, úspěchu, který přinesla Francii prostřednictvím svých důstojníků. Je však třeba mít na paměti, že nikdo nemůže skutečně poznat legionářskou duši, pokud nenosil bílou kepi.
Někteří se obávají budoucnosti legie. Dnes minulost a současnost umožňují nahlížet na budoucnost s důvěrou. Je pravda, že legie se vždy dokázala vyvíjet i při zachování své identity a zůstávala vždy v čelní skupině za všech okolností, stále připravena plnit mise, které jí Francie svěřuje.
Legie se představuje s dvojím charakterem: vstupuje se do ní až do čtyřiceti let, skládá se z profesionálních vojáků, pro které je vojenská kariéra útočištěm, zajištěným chlebem, často titulem k naturalizaci, někdy rehabilitací, to znamená na určitou dobu alespoň skutečným povoláním…
Legionář žije ve svém snu. Jaký je ten sen? Nikdo ho nevymezí, ani on sám; ale učiní ho odpovědným za svá neštěstí, dal mu jméno, je to „melancholie“. Je překvapující, že temný mrak příliš těžkých vzpomínek na minulost v rozporu s jeho přítomností někdy tíží jeho rozum a zatmívá ho? Lze se usmívat nad bolestnou fikcí hlodavého hmyzu, zrozeného ve zchátralosti a zříceninách života, který prochází svou stínovou siluetou touto duší uhašenou pro štěstí a útočí na poslední naděje? Stejně jako „normální“ život není vlastní legionáři, odpuzuje ho přijímat události v monotónnosti jejich obvyklé formy a příčiny. Má sklon dramatizovat, všechno zahalit legendami; nudné pravdě dává přednost své interpretaci, která ho baví a uklidňuje; vášnivě se jí věnuje a nevzdává se jí, dokud se, chycen do vlastní pasti, postupnou evolucí uloženou v paměti, důsledkem svého způsobu každodenního života v kontaktu s výjimečnými kamarády, nestane… Tato zvláštnost, aniž by vymazala obtíže jeho existence před vstupem do služby, z něj činí nového člověka, který už neváhá předvádět se, zkrášlovat svou osobnost, aby získal na významu s potřebou prosadit se jako bytost ne obyčejná. Legionář je tím „rebelelem“, který přeskočil bariéry společnosti, ve které se cítil nepohodlně; který žízní po smrtelných rizicích, aby v nich hazardoval se životem, jediným zbývajícím statkem, s nímž obchoduje lacino a který se vzdává, když je třeba, s elánem vojáka velkých epoch, „More Majorum“!
Závěr se vnucuje: Tato směs marných textů zachovává neporušenou, obalenou nádechem naivity, představu štěstí do té míry, že si troufám říci, že během mé legionářské aktivní služby a ještě dnes jsem si z toho zachoval definici:
„Je to citát, kniha, která otřásá, duchovní spojení s přítelem, se ženou; je to vědomí, že často míjíme podstatu, je to především osobní práce se sebou samým, ale především, když podléháte jejímu vlivu, pak se opojte…“
Komandant (er) Christian Morisot
