
Stárnutí
Čas nás učí zpomalit.
Rozloučit se s tím, kým jsme byli,
a otevřít náruč tomu, kým se pomalu stáváme.
Léta kladou na ramena svůj náklad.
Tvář v zrcadle už není tou, kterou známe,
a přesto je stále naše.
Tělo neseme dál a to jiné než dřív,
zbaveni hanby, soudů druhých
i vlastního ticha plného obav,
jež přicházejí s ubíhajícími dny.
Necháváme věci plynout jejich cestou,
loučíme se s těmi, kdo odcházejí,
a chráníme blízkost těch,
kteří po našem boku zůstali.
Ne, stárnutí není lehká cesta.
Učí nás nečekat, co už nepřijde,
učí nás kráčet vlastní silou,
vstávat do prázdných rán
a smířit se s pohledem,
který nás každé svítání
vrací k sobě samým.
Přijímáme pomíjivost všeho a to
i vlastního života,
který se jednou rozplyne jako kouř.
Říkáme sbohem, vzpomínáme,
pláčeme, dokud slzy nevyschnou
a srdce se nevyprázdní…
Aby v nás mohlo znovu zakořenit ticho,
z něhož vyraší úsměv, naděje,
která ještě neztratila jméno,
a sny, jež čekají na své zrození.