Kniha, která zastavila kulku
(zpověď neznámého legionáře, který přežil víc než válku)

Myslel jsem, že Cizinecká legie je odpověď. Odpověď na vztek, který jsem nedokázal vyslovit, na ticho, které mě dusilo zevnitř. Na chaos, který jsem nosil pod kůži. Nikdy mi nešlo o ideály, ani o čest, o novou vlast, nebo vlajku. Šlo mi čistě o útěk. Chtěl jsem rychle zmizet. Nevadilo mi být v jiném jazyce v jiném těle, nebo se účastnit v cizí válce.

A Legie? Ta mi to všechno nabídla. Ztrať jméno. Zapomeň na minulost. Staň se strojem. A já řekl ano. Ne váhavě. S úlevou. Protože být stroj znamenalo necítit. A necítit bylo snazší než žít.

Stal jsme se součástí systému, který ti vysaje duši a odmění tě tichem. Rozkazy se neřeší. Výbuchy se nepočítají. Bolest se nehlásí. Bratrství je jen jiný výraz pro sdílenou vinu. A čest? Ta se prodává levně. Stačí přežít a zůstat zticha.

Nosil jsem u sebe malou knihu. Ne proto, že by se to hodilo k uniformě. Koupil jsem si ji na trhu. Samet, kovové rohy, jako by patřila básníkovi, ne zabijákovi. Psával jsem do ní slova, která nikdo nesměl slyšet. Slova o strachu, o ztrátě, o nenávisti k sobě samému. Protože někde hluboko jsem tušil, že pokud přestanu psát, přestanu být člověkem.

A pak… výstřel. Ostrý, tichý. Mířený přesně. Kulka mi šla přímo na srdce, ale místo masa trefila tu zatracenou knihu. Ten zvuk, to nebyl třesk smrti. Bylo to prasknutí iluze. Té, že síla znamená necítit. Že přežití je víc než život. Že stroj může mít klid.

Stál jsem tam, dýchal, a věděl, že už nic nebude stejné. Kniha mi zachránila tělo, ale především zachránila moji duši. Uvědomil jsem si, že to, co jsem považoval za sílu, byla jen maskovaná slabost. Že být neviditelný není svoboda. Je to vymazání. Vymazání sebe sama.

Kolik lidí dnes chodí po světě jako my? Bez jména, bez paměti, bez hlasu? Kolik z nás radši mlčí, protože slova by bolela víc než kulka?

Dnes tuto knihu držím jinak. Ne jako štít, ale jako paměť. Je to kniha nás všech, kteří se ztratili v systémech, strukturách, armádách, rodinách, společnostech. A kteří nakonec zjistili, že návrat k sobě není zbabělost, ale odvaha.

Legie mě naučila, jak zabíjet. Ale ta kniha… ta mě naučila, jak přežít. Ne tělem. Duší.

A možná právě to je to největší vítězství. Přežít tak, že znovu cítíš. I když to bolí. Protože jen tehdy žiješ.

Neznámý legionář