S hlubokým zármutkem vzpomínáme na Alaina Delona, nezapomenutelného herce a ikonu francouzské kinematografie. Jeho charisma a nezlomná oddanost umění zůstávají navždy v našich srdcích. Odpočívej v pokoji, Alain Delone. Legio Patria Nostra.

🇫🇷 Tam, kde armáda formuje člověka, kino odhaluje legendu!

„Armáda mě toho hodně naučila. Kvůli všemu, čím jsem se od té doby stal, lidé křičí, ale mně je to jedno, vděčím za to armádě. Naučil jsem se, jak se chovat, respektu, disciplíně a zodpovědnosti.

[…] Do armády jsem narukoval v den svých narozenin v říjnu 1952 (to mi bylo 17 let). Odešel jsem 23. ledna 1953. Výcvik jsem absolvoval nejprve poblíž Rennes (ve výcvikovém středisku francouzského námořnictva, které působilo na zámku Château de la Massaye v Pont-Réan), poté v Toulonu. O rok později jsem se pak dobrovolně přihlásil do Indočíny. Bylo to blaho […] Byl jsem tím, čím jsem chtěl být, byl jsem ponechán v klidu. […] V armádě mě přijali. Měl jsem velitele, který mě všechno naučil.

[V Indočíně] jsem měl kamarády, kteří zemřeli. Mohl jsem tam také zůstat. Ale my jsme věděli, co děláme: když jdeš do války, není to proto, aby ses vrátil s kyticí růží…

Ano [měl jsem strach], když jsme byli na Les Arroyos (malé řeky kolem Saigonu). Během hlídky začal jeden z mých kamarádů drkotat zuby. Měl strach. Najednou padesát chlapů drkotalo zuby, protože jsme mohli být ostřelováni ze všech stran. Na to nikdy nezapomenu. A pak, nechci o tom mluvit, ale když jsme procházeli vesnicemi, házeli na nás granáty nebo po nás stříleli. Nechtěl jsem se do toho plést, ale bylo předepsáno likvidovat obyvatele, aby ti nezabili kamarády.

Ano [viděl jsem mrtvé], ve válce se nic jiného nevidí. Netroufám si to moc říkat, protože je to šokující, ale také poučné.

Rozhovor pro France Inter s Alainem Delonem u příležitosti jeho čestné palmy na filmovém festivalu v Cannes.