Než skočíme do kasáren!

Helena se narodila jako vytoužené a jediné dítě českému důstojníkovi ve službě francouzských legií Aloisi Málkovi a úřednici jménem Dragica dne 13. června 1936. Nebyl to pátek, ale sobota. I kdyby byl, určitě by to dokázala vtipně komentovat. Maminka byla Srbka a s jejím tatínkem se poznali v Sarajevu. Ráznost a schopnost jednat nejspíš zdědila po něm, po mamince dobromyslnou, bezprostřední a veselou povahu. 

Vedena rodiči k lásce k umění, v necelých čtyřech letech začala navštěvovat soukromé hodiny baletu a sukničku si oblékala už jako holčička v baletním sboru Národního divadla, hrála na piáno a chodila do hereckého kroužku. Nakonec zatoužila být herečkou a to také stojí v pozadí jedné z mnoha jejích veselých historek. 

„Bojovná“ Helena 

Helena se dvakrát neúspěšně pokusila o přijetí na AMU, s nímž si nějak později hlavu nelámala, ale na škole, snad někde na chodbě, potkala studenta druhého ročníku Jiřího Růžičku. Byla velmi hezká, (ta svá kila nabyla až později kvůli srdeční vadě, o které neměla tušení). Začali spolu kamarádit, poznávat se… Otěhotněla a v roce 1955 se vzali. Syn Jiří se narodil následující rok. Když jejímu manželovi přišel povolávací rozkaz na vojenské cvičení, končil školu a byl ve zkušební době na Barrandově. Kdyby ji přerušil, jinou šanci by patrně neměl. 

Vzplála jako pochodeň, což je prý ostatně význam jména Helena, a rozhodla se jednat. Vzala si jeho vojenskou knížku, povolání a místo něho vyrazila do kasáren v Ostrohu nad Ohří. Jako žena v kasárnách vzbudila obrovský rozruch. Veliteli pak vysvětlila situaci a dodala, že v rámci „rovnoprávnosti žen“ to odslouží za něho. Zoufalý velitel se jí snažil odradit argumentem, že by spala na ubikaci s dvanácti branci. Pohotově odpověděla, „že jí těch pár kluků nevadí“, nenechala odradit. „Dejte mi třeba rajóny, ale já se odtud nehnu,“ řekla prý neoblomně. 

Jako „Droběna“ 

Jak vzpomíná, důstojníci si ji přehazovali jak horký brambor. Nakonec ji odkázali na velitelství ve Vršovicích v Praze, že by ji snad mohl pomoci jistý generálmajor Koruna. Služba u vrátnice ji nepustila, možná ho i zapřela, že prý se vrací až večer. Vyparáděná, ve svých nejlepších šatech se vrátila a v přítmí vyčkávala. Přicházeli dva. Jeden vysoký a hubený, druhý menší a zavalitý. Čapla toho menšího jako Droběna prince v Třech oříškách pro Popelku a zašeptala mu: „Nutně s vámi potřebuju mluvit.“ Trefila se. Byl to Koruna. 

V jeho kanceláři mu pak vysvětlila, o co jí jde. Naprosto ho odzbrojila svou kuráží a silou své osobnosti. A výsledek? Na cvičení Jiří nemusel, ona se „vyhnula“ koštěti v kasárnách a muži prý z vojenské správy chodila jen oznámení o povýšení.

Zdroj ZDE