Po skončení první světové války se na troskách Rakouska-Uherska a Ruského impéria zrodily nové státy. Československo a Polsko, dvě mladé republiky, formované ideály svobody, a přesto od samého počátku nesené proudem soupeření o přežití. Těšínské Slezsko, malé území na mapě, ale s bohatými nalezišti černého uhlí, strategickým železničním uzlem a živým spletencem národností, se stalo jiskrou konfliktu, který odhalil křehkost bezpečnosti založené na nedůvěře.
V lednu 1919 se tato jiskra proměnila v sedmidenní válku, o níž se dnes téměř nemluví. Konflikt vypukl 23. ledna, kdy československá armáda vstoupila do území, které od listopadu 1918 kontrolovaly polské síly. Důvodem byl protest proti konání voleb do polského Sejmu a odvodům branců na sporném území a akcím, které Československo vnímalo jako nepřijatelný projev polské státní suverenity tam, kde příslušnost měla být teprve mezinárodně rozhodnuta. Právě zde se zřetelně ukázal základní paradox bezpečnostního myšlení; snaha každé strany zajistit svou bezpečnost byla druhou stranou vnímána jako přímé ohrožení.
Velením operace byl na československé straně pověřen podplukovník Josef Šnejdárek. Síly tvořili především legionáři a to 21. střelecký pluk z Francie, části 54. a 93. pěšího pluku, myslivci z Fryštátu, dobrovolníci z Bohumína i Orlové a Národní gardy o síle přibližně 5000 mužů. Z oblasti severozápadního Slovenska podporoval operaci 35. pluk legionářů z Itálie vedený plukovníkem Grasellim. V průběhu bojů byly jednotky posilovány o další prapory, dělostřelectvo a jezdeckou eskadronu. K připravovanému útoku na Skočov pak přibyly i další prapory z Prahy, Kroměříže a Šumperka.
Polské síly pod velením Franciszka Latinika byly slabší, zhruba pět praporů, s podporou kulometných rot, dělostřelectva a jezdecké čety. Ve zbrani bylo navíc okolo 550 příslušníků četnictva a přibližně 6500 místních dobrovolníků. Vzhledem k paralelním konfliktům, zejména východní válce s Ukrajinci, byly hlavní síly Polska vázány jinde.
Střet probíhal v kruté zimě, při teplotách až minus 20 stupňů Celsia. Československé jednotky, výrazně silnější, postupovaly systematicky a obsadily většinu sporného území. Konflikt si vyžádal kolem 140 obětí a skončil 30. ledna na nátlak mocností Dohody. Už v těchto sedmi dnech se ukázalo, že vojenské vítězství samo o sobě nepřináší bezpečí, pouze přesouvá problém do jiné roviny, kde čeká na svou další příležitost.
Rozhodnutí konference velvyslanců ve Spa z 28. července 1920 přidělilo většinu sporného území Československu, včetně Ostravsko-Karvinského revíru a klíčové železniční spojnice se Slovenskem. Část Oravy a Spiše připadla Polsku. Arbitrážní řešení však nerespektovalo dostatečně legitimní zájmy obou stran. V československé části Těšínska zůstalo přes sto tisíc Poláků, v polské části lidé, kteří se necítili být slyšeni. Vznikla trvalá, tichá nedůvěra zakořeněná v pocitu nespravedlnosti, který pociťovaly obě strany.
Tento moment ilustruje klíčový princip filozofie bezpečnosti; hranice nejsou jen čarou na mapě, ale především linií v myslích. Když se těmto mentálním hranicím nevěnuje pozornost při budování společných institucí, mohou vyrůst v nepřekonatelné bariéry. Československá potřeba kontroly nad strategickými zdroji a komunikacemi se střetla s polskou potřebou sebeurčení pro vlastní menšinu. Ani jedna strana však nebyla schopna rozpoznat legitimitu potřeb té druhé. Nedůvěra se stala strukturálním prvkem vzájemných vztahů, připraveným kdykoli znovu explodovat.
Tato dynamika se naplno projevila v říjnu 1938, kdy Polsko využilo oslabení Československa po Mnichovské dohodě. Dne 30. září předložilo československé vládě ultimátum a následně vojensky obsadilo Zaolzi, opět pod záminkou ochrany vlastních národnostních příslušníků, opět s odkazem na křivdu z roku 1920. Kruh se uzavřel. Konflikt, který nezačal s nenávistí, ale s neschopností slyšet druhého, se vrátil s úroky nahromaděné nedůvěry. Státy, které v roce 1919 potřebovaly sebeurčení, zapomněly na sebevědomí, které umí vidět i slabost druhého jako důvod ke spolupráci, ne k útoku.
Z pohledu filozofie bezpečnosti představuje konflikt o Těšínsko zrcadlo. Ukazuje, jak snadno se připravenost zvrhne v dominanci, jak rychle se obrana hodnot promění v územní požadavek a jak křehké je soužití bez důvěry. Odhaluje, že bezpečnost není stav, kterého lze dosáhnout jednostranně, ale způsob bytí ve světě, založený na vztazích. Když jedna strana definuje bezpečí výlučně skrze kontrolu, druhá to nevyhnutelně chápe jako ohrožení. Tak vzniká bezpečnostní dilema, které může eskalovat i přes původně dobré úmysly.
Případ Těšínska ukazuje, že ani krátký, zdánlivě „zanedbatelný“ konflikt se nevymaže z kolektivní paměti, pokud není následován opravdovým procesem usmíření. Sedmidenní válka připomíná, že bezpečnost nevzniká z vítězství, ale z ochoty respektovat legitimní zájmy druhé strany. A také z odvahy budovat společné instituce na základě důvěry.
Chceme-li se z tohoto konfliktu něco naučit dnes, pak nejde o odsudek ani o omluvu. Jde o porozumění. O pochopení toho, kdy se příprava na obranu mění v přípravu na izolaci. Kdy se ochrana hodnot stává pouhým územním nárokem. Mluvit o Těšínsku znamená přijmout, že skutečná bezpečnost není postavena na síle, ale na schopnosti nést i příběhy bolestivé minulosti. Právě ty totiž, pokud jsou slyšeny, pochopeny a zpracovány, tvoří základ společné odolnosti. Té, která vyrůstá ne z dominace, ale z porozumění. Té, která drží.
Stanislav Gazdik, Ph.D.
