Vzpomínka z jednoho okna, z jednoho dne, z jedné trasy.

Když jsme projížděli krajinou mezi Cassis a Marseille. Zatáčky, útesy, moře. Místa, která se mi neukazují na mapě, ale v paměti svalů. Kraj, který znám jinak, z běhu, ze služby, z ticha mezi nádechem a výdechem.

Vzpomínám si, jak jsem v roce 2004, při 25. ročníku půlmaratonu Marseille–Cassis, běžel právě tudy. Běžel jsem ještě jako legionář 1er Régiment Étranger (pod hodinu čtyřicet pět).

O dvacet let později už neběžím. Sedím vedle svých synů a sleduji, jak se dívají. Možná v tu chvíli netuší, co pro mě ta cesta znamená. Možná si jen užívají výhled.

Ale já vím, že právě tady jsem kdysi začal chápat rozdíl mezi silou těla a silou ducha. Mezi tím, co ukazuješ a tím, co držíš v sobě. Mezi odolností vůči okolnostem a vlastní pochybností, která se někdy ozve potichu, ale ozývá se vytrvale.

Nevyprávěl jsem jim všechno. Ne proto, že by to nezvládli slyšet, ale protože některé věci potřebují čas, aby dozrály. A možná je lepší, když ne vše se řekne najednou. Něco se předává pohledem, přítomností, nebo i mlčením, a to má mnohokrát větší váhu než slova.

Možná jednou poběží jinou trasu. Možná ne. Budou vědět, že jejich táta už mnohokrát běžel a nevzdal, protože pochopil, že skutečná síla není v tom, že se nebojíš. Je v tom, že jdeš dál, třeba i se strachem. 

Marche et Disce aut Mori.