Od roku 2005 kdy Česká republika vstoupila do NATO se čeští občané, kteří se nechali naverbovat do Francouzské cizinecké legie nebo do armády jiného státu NATO, díky novele armádního zákona již nemuseli bát v Česku vězení. Novela zákona se vztahuje i na vojáky, kteří již byli odvedeni i v minulosti. Služba v armádě jiného státu NATO již není trestný čin.
Takže, § 321 trestního zákona č. 40/2009 Sb. mluví o tom, že je služba v cizích ozbrojených službách (pokud není v rozporu s jiným právním předpisem) tedy ve vojsku a ozbrojených silách jiného státu trestná s odnětím svobody až na 5 let. V případě, že je tento čin spáchán za stavu ohrožení státu nebo za válečného stavu, tak je trestní sazba až 10 let.
Dále zákon pojednává a tom, že souhlas státu není zapotřebí v případě, že má občan ČR kromě českého občanství i občanství jiného státu, a vstoupí do armády právě tohoto jiného státu. Souhlas prezidenta nepotřebuje také ten, kdo mám o službu zájem i v případě, že bojuje na straně státu, který zajišťuje společnou obranu při napadení České republiky.
V případě, že občan vstoupí do státu cizího vojska, který se mezitím stane nepřátelský pro Českou republiku, tak se dopouští i válečné zrady podle § 320 trestního zákona č. 40/2009 Sb., kdy občan ČR, který za válečného stavu opatřuje nepříteli prospěch nebo ho jakýkoliv způsobem podporoval, může být potrestán odnětím svobody na 1 rok až 10 let.
Český občan může tedy beztrestně sloužit v cizí armádě, pokud se jedná o členskou zemi Severoatlantické aliance. Pokud nejde o zemi NATO, musí zapojení Čechů do cizích ozbrojených skupin schválit prezident.
Dnes většina armád, klade základní podmínku v mírovém stavu a vyžaduje vlastnit státní občanství. Tato nová úprava zákona o službu v cizích ozbrojených službách má i dopad především na službu ve slavné Francouzské cizinecké legii, kde národní původ nehraje v přijímacím řízení roli.
Je však známo, že i pro Francouze je oficiálně přístup odepřen, dle zakládající listiny o cizinecké legii. Historie říká, že když byl Napoleon Bonaparte definitivně poražen, bylo rázem zavrhováno všechno, co jej mohlo připomínat. Francii totiž ovládli poslední Bourboni, příbuzní popraveného krále Ludvíka XVI. Zato občanský král Ludvík Filip, který nastoupil na trůn roku 1830, vycítil, že by měl zkušeností z napoleonských válek využít. Pod velením geniálního vojevůdce Napoleona tehdy v armádě bojovali také cizinci, rozdělení do regimentů podle národnosti. Ludvík Filip rozhodl, že všechny cizince sjednotí bez rozdílu a tím zároveň sníží riziko národnostních sporů.
Již v březnu 1831 založil tento král cizineckou legii a ještě toho roku ji vyslal do Alžírska. Ve válce proti emírovi z Maskary Abd-el-Kaderovi během pěti let sice zahynulo 844 legionářů, ale legie jako jednotka prokázala svou zdatnost a vysokou bojeschopnost. Králi tudíž potvrdila správnost jeho úvah: jeho cizinecká legie měla mnohem vyšší úroveň než původních čtyři sta Napoleonových regimentů.
Jak byl takový skok možný? Ludvík Filip totiž povolal do Francie profesionální vojáky, kteří po uklidnění válek v Evropě zůstali bez práce. Často opouštěli vlast bez osobních dokladů. Proto jim bylo povoleno svou totožnost pouze prohlásit. Tím se zákon z devátého března 1831 a jeho okamžitá aplikace (hned druhý den, 10.3.) stal výjimečným v dějinách vojenství a stál na počátku mnoha legend a bájí kolem takzvané druhé šance pro všechny, kteří přistoupí na požadavky služby v cizinecké legii. I dnes legionář, který byl zraněn v bitvě, může požádat o francouzské občanství, v souladu se zákonem: „Synem Francie se cizinec stává nikoliv krví přijatou, ale krví obětovanou“ – „Etranger devenu fils de France non par le sang reçu, mais par le sang versé“.
Stejně tak cizinci, kteří mají zájem sloužit v českém vojsku, sice v míru nadále potřebují české občanství, v případě ohrožení nebo ve válce, ale podle novely zákona tuto podmínku splňovat nemusí. Česká armáda i dnes zaměstnává hlavně bývalé Slováky. Dosud musí zájemci o práci v zahraničním vojsku či cizinecké legii žádat o výjimku u prezidenta republiky. Hlava státu tak může učinit na doporučení ministra vnitra nebo obrany. Podle mých dostupných informací takové povolení nikdy vydáno nebylo, přestože se o ně každoročně uchází desítky mužů.
I já mám od roku 1998 Francouzské občanství a dostávám francouzský důchod. Přesto jsem srdcem Čech, Moravák, Čechoslovák. Rodiče byli Slováci, já se narodil, jak už víte na severní Moravě v Karviné. Občanství jsem měl již několik a to Československé, České a Slovenské federativní republiky, poté pouze Slovenské republiky, zpětně pouze České republiky, poté pouze Francouzské a od roku 2017 opět i České občanství.
Stano Gazdik
