Vánoce mají zvláštní vlastnost: umí odhalit, co je v jednotce skutečné, a co je jen kulisa. V cizinecké legii se tohle odhalení neodehrává v pohodlí domova, ale uprostřed kasáren, často daleko od rodného jazyka, od rodiny i od jistoty, že se dá kdykoli „vypnout“. Právě proto se tam Vánoce nevnímají jako volno v kalendáři, ale jako vědomé potvrzení sounáležitosti. Legie je v tu chvíli rodina, která není daná příjmením, ale rozhodnutím být spolu, unést to spolu a nezůstat sám ani ve chvíli, kdy se samota nabízí jako nejjednodušší únik.
Jedna tradice tohle ukazuje až překvapivě konkrétně: soutěž betlémů. Betlém v Legii není jen dekorace, je to výpověď jednotky o tom, co během roku zažila, koho ztratila, čím prošla, kde stála a co si nese dál. Postupně se z dřívějších „živých“ betlémů stala práce rukou, improvizace, řemeslo a obrazotvornost, která dokáže unést i to, co se jinak říká těžko. Soutěž se drží jako pevný bod, vstupuje do ní kolektiv a hodnotí ji porota, přičemž někde do ní záměrně patří i nejmladší legionář, aby bylo jasné, že rodina není hierarchie pro slavnostní řeč, ale společná věc, která se žije.
Působivé je, že se betlém netlačí jako náboženská povinnost. V jedné z výpovědí zaznívá přímo, že v Legii nejde u betléma primárně o víru, ale o tradici a rodinné bratrství, a účastní se všichni bez ohledu na původ a vyznání. Tohle je důležitá nuance, protože Vánoce jsou zde rámec pro soudržnost, ne test identity. Nejde o to, kdo se „hlásí“, ale kdo přiloží ruku k dílu a unese společný stůl, společnou noc i společnou paměť, která se v Legii často zapisuje beze slov.
Příprava probíhá v tichosti a s jistou dávkou soutěživosti. Volí se téma, shání se materiál, skládá se tým a pracuje se se světlem, zvukem i detailem, protože právě detail je někdy poslední známkou domova, kterou si člověk dokáže vyrobit vlastníma rukama. V posádkách se staví „na úrovni“, v operacích se improvizuje z toho, co je po ruce, ale důležitá je kontinuita: i v podmínkách, kde se běžně řeší jen nutné věci, si jednotka vezme čas na symbol, který připomene domov právě těm, kteří ho nejvíc postrádají, a zároveň připomene ostatním, že domov může být i závazek.
Do stejné logiky zapadá i tělesná stránka dne, vánoční sportovní turnaje a výzvy. Nejde jen o zábavu nebo ventil, je to rituál, který srovná krok, vrátí tělo do přítomnosti a přetaví přebytečné napětí v energii, kterou pak jednotka přinese ke společné večeři. V legii je spojením soudržnost, zároveň psychická i fyzická disciplína, a Vánoce na tom nic nemění, jen tomu dají lidskou tvář, která se nepředvádí, ale drží.
Štědrý večer pak netvoří efekty, ale blízkost. Společná večeře je chvíle, kdy se formálnost disciplíny zjemní, aniž by se rozpadla, protože i klid má v jednotce svůj řád. Starší dávají pozor na mladší, velitelé jsou přítomní, ne schovaní, a solidarita tu není hezká myšlenka, ale konkrétní dar času věnovaný druhým, hlavně těm nejmladším, kteří prožívají první Vánoce daleko od svého světa a ještě neví, že největší prázdno někdy nepřichází zvenku, ale zevnitř.
Pro nás doma z toho nevychází romantika „tvrdých chlapů“, ale jednoduchá otázka, kterou si společnost často odkládá: kdo je u stolu, když se to počítá. Legie na Štědrý den připomíná, že rodina není jen biologie a že solidarita není slogan, ale rozhodnutí, které se potvrdí až ve chvíli, kdy by bylo nejsnazší zmizet. V době, kdy se lidé umí míjet i ve vlastních bytech, má tahle tradice jednu tichou sílu: učí, že sounáležitost se nedědí, buduje se, a někdy začíná právě tam, kde člověk nemá nic než druhého vedle sebe.
