Příběh desátníka P… z 5. roty 2/13 DBLE
Na Xom Pheo, malém stanovišti, které bránilo RC 6 v místě, kde se cesta napojuje na Černou řeku a sleduje ji několik kilometrů až k Hoa Binh, nepřítel doslova vyčerpal své síly. Stanoviště Xom Pheo, obsazené dvěma rotami legionářů z 2/13 DBLE, čelilo v noci ze 7. na 8. ledna útoku jednoho rebelského pluku, Trung Doan 102, posíleného praporem z pluku 88, jednotkami dělostřelectva a ženijními oddíly.
Ráno, když kolem 10. hodiny mlha ustoupila a umožnila zásah letectva, obránci stanoviště ani nepožádali o pomoc. Viděli kolem sebe stovky ztuhlých mrtvol na drátěných zátarasech a v kráterech způsobených dělostřelectvem nebo útoky rebelů. Přibližně 800 mrtvých, 10 lehkých kulometů, více než stovka pušek, dvacet zajatců – to byl souhrnný výsledek, který ráno předali velení, jež bylo znepokojeno jejich osudem.
Naše „pullmany“ dorazily, a my jsme na nové cestě. Je to trasa, která nám otevírá apetit, přestože nás „ruské hory“ na neasfaltované cestě dost zmáhají. Náš konvoj se s vypětím sil pohybuje dál. Držíme prst na spoušti, připraveni bránit se, pokud by se Viet dal najevo z této obří džungle nebo z těchto vápencových útvarů dantovských tvarů… Nic! Nic… Jen malý záchvěv někde tam… A uff! S velkým povzdechem jsme se konečně vylodili. Jak překrásná země… pro divoká prasata. Neproniknutelná džungle a další a další vrcholy! Ten, který nám ukazují, je pěkný… Když na něj stoupáme, skoro se s námi mazlí. Není vidět dál než na špičku nosu… který krvácí! Máme jen pár hodin do soumraku. Musíme spěchat, protože pokud by nás Viet napadl v této situaci, byl by to masakr! A tak, se zbraní v ruce, v usínání plném nočních můr, trávíme naši první noc!
Uplynulo několik dní. Příroda se umírnila. Náš vrchol teď připomíná obří termitiště: rozkopaný, zrytý, posetý střílnami. Na dolních svazích jsou dělostřelecké pozice s jejich „hračkami“ ráže 105 mm, a tábor pokračuje až k Černé řece. Zde se nachází velitelství praporu. Napravo jsme kryti 7. rotou, která drží svůj vrchol 500 metrů od našeho. Na cestě máme jako strážní body 6. a 8. rotu. Náš prapor drží klíčovou pozici pro dohled, která se rozprostírá na několik kilometrů. Nevím proč, ale… v tomto sektoru cítím přítomnost Vietů! Přepady konvojů, zálohy atd. A pak, v noci z 30. na 31. prosince, přichází útok na 6. rotu. VM využívají noci a pronikají na pozice. Boj je urputný, dělostřelectvo zasahuje vše. Kuchyně je plná VM, kteří kradou zásoby. Je to masakr! Legionáři, jako vždy, předvádějí zázraky a VM jsou hanebně vyhnáni, přičemž mnoho z nich zůstává viset na drátěných zátarasech. Ochranný „uzávěr“, který měl zabránit intervenci praporu, je také tvrdě zasažen. A ráno se sbírají opuštěné nepřátelské zbraně. Na naší straně jsou ztráty nepatrné.
Napětí pokračuje. VM chtějí za každou cenu dobýt tuto klíčovou pozici, která by jim umožnila zničit a kontrolovat mnoho kilometrů cesty, čímž by přerušili veškerou komunikaci mezi Hanojí a Hoa Binh, hlavní oporou našeho uskupení… Ale my jsme tady! A rozhodně se nehodláme nechat!
A pak to přišlo – velký útok. Noc ze 7. na 8. ledna 1952. Jasná noc s nádherným měsícem. Je téměř vidět jako ve dne. Je chladno, dokonce velmi chladno, ale to většina pocítila jen na začátku.
01:10 – první hlídka se vrací bez incidentu. Je zvláštně složená, což je důsledek předchozí oslavy svátku Tří králů: velitel O…, rotní praporčík, seržant M…, hlavní účetní, desátník R…, účetní, a legionář K… ze zásobovacího oddílu SME. Hlídka prošla kolem VM, kteří proti ní nezasáhli, a hlásí podezřelé zvuky po obou stranách cesty. Druhá hlídka má méně štěstí: když se vrací, boj už vypukne. Legionář L… stráví celou noc schovaný pod hromadou křovin a pod palbou zbraní uprostřed VM. Pamatuji si ho, jak se ráno vyřítil z úkrytu, bledý, ale s obrovskou úlevou a vietnamským samopalem v ruce.
V našich zemních bunkrech spíme po čtyřech. Každý bunkr je vybaven automatickými zbraněmi. Ve 01:15 desátník F…, dozorčí, vyhlásí poplach tím, že střílí na VM, kteří začínají překonávat drátěné zátarasy před 1. četou. Výbuch minometu nad mým bunkrem mě náhle probudí. Chvíli trvá, než připravíme střelecké průzory a uchopíme kulomety. Koukám ven… Nic! Ani živáčka! Přesto je u 1. čety intenzivní palba. Na co střílí? Pamatuji si rozkazy šetřit střelivem. Nemířit bez rozkazu nebo bez cíle. Zaslechl jsem výbuchy granátů, minometů, zuřivou palbu automatických zbraní, a stále nic nevidím!
Je mi zima! Vítr fouká skrz průzory. Naštěstí mám ještě trochu vánočního koňaku. Po doušku je mi lépe. Velitel čety se objevuje u vchodu do bunkru a volá: „Všichni ven! Viety jsou v 1. a 2. četě!“
Naše obranná linie je prolomena. Bunkry jsou nepoužitelné. Naštěstí máme zákopy, které všechny naše pozice spojují. Rozkaz je vykonán v rekordním čase; s kulomety a zásobníky v rukách jsme venku. Přicházíme právě včas. VM obcházejí 1. četu, kterou překvapili a částečně zničili. Pronikali do bunkrů, kde probíhaly jednotlivé hrdinské akce: střelba z bezprostřední blízkosti, útoky bajonety. VM jsou doslova ověšení TNT a ručními granáty s rukojetí, které házejí všude kolem. Zbytky 1. čety ustupují bojem na blízko až k pozicím 3. čety. Zraněných je spousta. Bunkry slouží alespoň jako přístřeší. Kulomet bránící střední linii zmlknul, považujeme ho za ztracený – zasáhl ho granát. Dva automatické samopaly však pokračují v obraně.
Velitelé organizují rychlou protiakci. Jedna četa a několik posbíraných legionářů útočí na pozice VM. Když se následující den dozvíme, proti jakým silám jsme stáli, běhá nám mráz po zádech. Ale ten útok byl úspěšný. Znovu obsazujeme bunkry, evakuujeme raněné a bereme zajatce.
V noci však situace zůstává zoufalá. Naše řady jsou prořídlé, ale nevzdáváme se. Legionáři odrážejí další a další útoky. Naše kulomety, granáty a dokonce i zbraně VM, které jsme sebrali, pracují na maximum. Boj trvá celou noc. Exploze TNT a granátů osvětlují bojiště jako ohňostroj.
A konečně přichází svítání, které pomalu, příliš pomalu osvětluje bojiště. Nepřítel je stále přítomen, ale jeho jednotky jsou odříznuté naším automatickým palebným krytím. Pokračujeme v boji. Na zemi leží mrtvá těla VM, z nichž mnozí se stále pokoušejí bojovat do posledního dechu.
Nakonec, když vše utichne, je nám odhalena hrozivá scéna. Desítky mrtvých VM visí na zátarasech, na svazích, ve střílnách – a bohužel i několik našich. Zdravotníci se činí a ranění jsou evakuováni. Zbraně, munice a další vybavení VM leží všude.
Tato noc byla zkouškou odvahy a bratrství. Každý legionář, od nejvyššího důstojníka po posledního nováčka, bojoval se ctí.
Spolek Legionář – LPN
