SLOUŽILI JSME
spojujeme veterány - legionáře

Poděkovat není slabost

Poděkovat není slabost. Vztah české veřejnosti k novodobým válečným veteránům se mění

Nenápadný dům u hlavní silnice procházející jihomoravskou obcí Vlkoš poblíž Kyjova by náhodný návštěvník možná přehlédl, kdyby jeho pozornost neupoutala česká vlajka nad vchodem, bannery s motivem vlčích máků a texty odkazující na jedno z klíčových témat našich novodobých dějin – totiž na zahraniční mise, jimž je věnována zdejší expozice. Military muzeum generála Sergěje Jana Ingra svým názvem ovšem odkazuje k uctění památky zřejmě nejslavnějšího vlkošského rodáka. Zároveň se věnuje i novodobým zahraničním misím českých vojáků.

Armádní generál Ingr (1894–1956), bývalý legionář, za druhé světové války ministr národní obrany v londýnské exilové vládě a po válce mimořádný velvyslanec v Haagu, se po uchopení moci komunisty v únoru 1948 znovu rozhodl pro exil. Zemřel v Paříži a jeho ostatky byly převezeny do rodné obce až v roce 2012. Ingrův životní příběh, stejně jako dějiny druhé světové války a s nimi spojené osudy československých vojáků, však tvoří jen část toho, na co se ve Vlkoši zaměřili. Po rekonstrukci muzea, slavnostně znovuotevřeného v červnu letošního roku ministryní obrany Janou Černochovou, se těžiště zdejší expozice definitivně přesunulo k zahraničním misím příslušníků Armády České republiky po roce 1989.

 Nizozemská inspirace

Petr Něnička, který s podporou své ženy Andrey a obou synů muzeum ve Vlkoši vybudoval, si inspiraci pro své rozhodnutí přivezl z Nizozemí, kde po jistou dobu pracoval.

„Nosil jsem tehdy vojenskou blůzu, kterou jsem měl ještě z vojny na památku. Když jsem šel jednou do hospody, sedím tam v rohu, a najednou mi přistálo na stůl pivo. Zůstal jsem hledět a ten člověk, co mi ho objednal, si přisedl. Myslel si, že jsem válečný veterán,“ vypráví Něnička. Snad právě v té chvíli se dostavil „wau-efekt“, který mu umožnil pochopit samozřejmou úctu a neokázalý respekt, s nímž se Nizozemci – ale i další Západoevropané – ke svým novodobým veteránům chovají.

Těžká autonehoda, při níž se málem zabil, pak zafungovala jako katalyzátor životního rozhodnutí – odhodlal se naplno věnovat věcem, k nimž sice dlouhodobě tíhl, ale stále je odkládal. Pustil se do budování muzea a s vydatnou pomocí rodiny a spřátelených účastníků zahraničních misí svůj plán dotáhl do úspěšného konce.

„Zeď cti“ ve vlkošském muzeu, na niž se musí podepsat každý veterán, který sem přijede, dnes nese už desítky jmen a Něnička ji musel nedávno rozšířit, aby získal místo pro nové podpisy. Rozjel i projekt „vzpomínkových laviček válečných veteránů“, které lze zakoupit a umístit kamkoli, kde chce majitel lavičky vyjádřit poděkování veteránům. Lavičky dnes najdeme na hřbitovech, kde spočinuli padlí z novodobých misí, na pietních místech v zahraničí přímo na základnách, kde působili čeští vojáci, ve vojenských objektech v České republice i v soukromých prostorech.

Každý rok v listopadu Petr Něnička a jeho spolupracovníci v souvislosti se Dnem válečných veteránů podnikají „Cestu poděkování, úcty a pokory“. Vždy procestují celou republiku a navštíví všechny dostupné hroby účastníků zahraničních misí padlých po roce 1989. Kladou tam věnce se siluetou klečícího vojáka a symbolem vlčího máku.

Poděkovat není slabost

Možná působí jako paradox, že sám Něnička není válečný veterán. V českém prostředí ještě stále není běžné, aby se v tak specifické oblasti a s takovým nasazením angažoval někdo, koho se téma zahraničních misí osobně netýká. Ovšem právě díky spontánnímu nadšení lidí jeho druhu lze téma působení našich vojáků v zahraničí – od Perského zálivu přes bývalou Jugoslávii a Afghánistán až po Mali – představovat veřejnosti jako něco, co má smysl. Daří se to hlavně prostřednictvím příběhů konkrétních vojáků, z nichž mnozí s Něničkou často udržují velmi srdečná přátelství. Řada z nich muzeu ve Vlkoši věnovala své uniformy i osobní věci, které měli na misích s sebou.

„Poděkovat není slabost“, jeden ze sloganů vlkošského muzea, jejichž prostřednictvím se zde demonstruje úcta k novodobým veteránům, přirozeně vyvolává otázku „za co“? Když jsem připravovala pro Českou televizi dokumentární trilogii Zahraniční mise věnovanou českým vojákům a policistům (premiéru posledního dílu vysílá ČT2 v pondělí 31. 10. ve 21.40), prakticky všichni vojáci, kteří vyjížděli v devadesátých letech minulého století na mise do Perského zálivu nebo do bývalé Jugoslávie, mi potvrdili, že je společnost vnímala jako žoldáky, kteří si jeli do zahraničí především vydělat peníze.

Když v roce 1991 tehdy dvacetiletý František Gábor, nejmladší z „československých chemiků“, přijel domů z operace Pouštní bouře, vydal se na oslavy konce druhé světové války do Plzně. Setkal se tam od jednoho z přítomných s bagatelizací války, z níž se právě vrátil. Vyslechl si, že „to přece nebyla žádná válka, tam skoro nikdo neumřel“.

Kolik stojí lidský život

Prostřednictvím přibývajících padlých v československých a od roku 1993 v českých uniformách – doposud jde o dvacet devět vojáků a jednu vojákyni – začínala veřejnost vnímat zahraniční mise jako střet s „opravdovou“ válkou. A tváří v tvář hrozbě zranění i smrti, kterou s sebou působení v zahraničních misích přináší, stále více chápe, že motivací ke službě v zahraničí nemusí být jen peníze, ale stejně tak i sebezdokonalení ve vojenské profesi, úsilí o kariérní růst, snaha osvědčit své znalosti a dovednosti v praxi, záměr dělat práci, která má smysl a přináší výsledky, a v neposlední řadě adrenalinová touha něco zažít a třeba i přání navázat tak pevná a hluboká přátelství, jaká civilisté nikdy nepoznají.

Průzkumy veřejného mínění potvrzující mimořádně vysokou důvěru české veřejnosti v armádu naznačují, že zjednodušenou představu o účastnících zahraničních misí jako o „žoldácích“ sdílí už podstatně méně lidí než dříve.

„Finanční ohodnocení v misi je vyšší než tady. Člověk si ale musí položit otázku, kolik stojí lidský život. Jestli to, že člověk dostane třeba dvojnásobek zdejšího platu, může vyvážit to, že tam přijde o nohu – anebo taky o život,“ zamýšlí se další z vojáků promlouvající v našem dokumentu, armádní generál ve výslužbě Petr Pavel, který má za sebou mise v Perském zálivu i v bývalé Jugoslávii.

Povodně, covid, tornádo, válka

Petr Pavel dokázal v posledním dílu naší trilogie výstižně pojmenovat i fenomén, ke kterému se většina současných i bývalých vojáků vyjadřovala spíše skromně a zdrženlivě – totiž schopnost válečných veteránů rychle reagovat v případě takřka jakékoli krize. Nasazení při povodních, dobrovolnická služba v nemocnicích v době covidové pandemie, ale také prakticky okamžitá pomoc loni v létě poté, co několik obcí na jihu Moravy zpustošilo tornádo, a nejnověji pak angažmá související s válkou na Ukrajině – to vše přineslo situace, na něž civilní obyvatelstvo nebylo připraveno, protože některé události se zkrátka předvídat nedají.

Způsoby, jak se k nim postavit, nejsou z pohledu většinové populace ani jasně stanovené, natož zažité a zautomatizované. Pro vojáky a policisty se zkušeností z misí však představují vhodné a efektivní postupy v krizových situacích rutinu, jelikož na řešení atypických momentů jsou cíleně připravováni a umí si v nich poradit.

Adam Maděřič, nejmladší z vojáků vystupujících v našem dokumentu, jehož rodiče v Moravské Nové Vsi připravilo tornádo o střechu domu, našel prakticky okamžitou oporu v řadách svých kolegů, s nimiž sloužil v Afghánistánu. Vojáci v aktivní službě i ti, kteří stejně jako Maděřič už odešli do civilu, se sjeli na místo postižené tornádem, pustili se do odklízení zřícených stěn a trámů a zapojili se i do budování nové střechy.

Bývalý policista Martin Foltýn, spolumajitel čerpací stanice se zkušeností z misí z Kosova a z Libérie, dodával postiženým benzín a naftu a pomáhal při odstraňování trosek. Další bývalý policista Tomáš Kubů, který absolvoval mise v Jordánsku a v Libérii, zase ihned po propuknutí války na Ukrajině začal organizovat pomoc uprchlíkům. Kubů, který pracoval jako vrchní v restauraci ve Valašských Kloboukách, dokázal obratem zařídit jak potravinovou pomoc, tak ubytování pro ukrajinské matky a děti, které se před válkou uchýlily až na pohostinné Valašsko.

Na polích flanderských, na polích moravských

Symbolický přesah získala pomoc lidem v nouzi díky veteránovi z bývalé Jugoslávie Tomáši Slámovi. Neúnavný spoluorganizátor cest českých veteránů na každoroční listopadové oslavy Remembrance Day do Londýna a propagátor veteránské symboliky finančně podpořil postižené tornádem v Moravské Nové Vsi výtěžkem z prodeje vlčích máků, jejichž výrobu – v podobě květu připevnitelného na auto – v České republice úspěšně rozběhl. Byly to tak přímo vlčí máky – zvěčněné jako symbol padlých vojáků a válečných veteránů kanadským chirurgem Johnem McCraem ve slavné básni In Flanders fields z roku 1915 – jež pomáhaly i na těžce zkoušené Moravě v roce 2021.

Ruku k dílu však přiložili především sami veteráni a s velkým elánem se zapojil i zakladatel muzea ve Vlkoši Petr Něnička, který svou schopnost rychle reagovat a organizovat pomoc už osvědčil například za covidové pandemie o rok dříve. V kritických chvílích se tak projevila síla komunity, která je v podobných případech možná ještě důležitější než akceschopnost státu. Komunita však stojí na přirozených lídrech, kteří vědí, co, jak a proč mají dělat i v extrémních situacích. Vojáci a policisté se zkušeností z misí tu schopnost přirozeně mají a jsou i cíleně cvičeni k tomu, aby v krizích ani nepanikařili, ani nepropadali rezignaci – aby zkrátka efektivně jednali.

Kdybys byl třeba jediný…

„Kdybys byl třeba jediný, kdo může či umí udělat, co je třeba, musíš to udělat.“ Výrok Jiřího „Regiho“ Schamse, v armádní komunitě velmi respektovaného příslušníka Útvaru speciálních operací Vojenské policie, těžce zraněného na zahraniční misi, který později vážně onemocněl a zemřel, zdobí každou lavičku válečných veteránů, jejichž výrobu inicioval Petr Něnička. Ta slova lze vztáhnout stejně dobře na kritické situace, které mohou vojáka či policistu potkat na misi, ve službě v České republice i v běžném životě po odchodu do civilu.

„Pomáháme Integrovanému záchrannému systému, pomáháme hasit, pomáháme při epidemii, to všechno můžeme dělat, ale ve všem jsme nahraditelní. Ale armáda je nenahraditelná v tom, že bojuje,“ říká náčelník Generálního štábu Armády České republiky generálmajor Karel Řehka. Její prvotní poslání – i vzhledem k válce na Ukrajině a s ní spojeným otřesem dosavadního pocitu klidu, bezpečí a stability ve střední Evropě – si zákonitě bude stále více uvědomovat i česká veřejnost. Prozatím se však setkává spíše s těmi vojáky a policisty, kteří zúročují zkušenosti z boje a z extrémních situací při pomoci u náhlých, drtivých, avšak časově a místně limitovaných pohrom.

Blížící se výročí konce první světové války, spjaté s datem 11. listopadu, které je u nás zároveň slaveno jako Den válečných veteránů, opět oživí symboliku vlčích máků, kvetoucích před více než sto lety na flanderských polích a inspirujících Johna McCrae k jeho básni. Opět uvidíme brože v podobě vlčích máků na hrudích politiků, vojáků, policistů, televizních moderátorů a přinejmenším ve městech a obcích s živou veteránskou tradicí – ať už prvoválečnou, druhoválečnou, anebo i tou nejnovější, spjatou se zahraničními misemi posledních tří desetiletí – také na hrudích mnoha dalších občanů České republiky.

V Military muzeu ve Vlkoši bude v ten den zavřeno. Petr Něnička s minitýmem svých blízkých se stejně jako každý rok vydá na „Cestu poděkování, úcty a pokory“ po místech posledního odpočinku všech padlých od Perského zálivu přes Irák, bývalou Jugoslávii a Afghánistán až po Sinaj.

Úcta k mrtvým, kterou bylo ještě loni možné vnímat jen jako pietní součást našich nejnovějších dějin, dnes získává aktuální přesah.

Evropa, do níž se po téměř osmdesáti letech vrátila válka, bude muset hledat nový vztah ke svým ozbrojeným silám i k roli veteránů, kteří mají profesionální zkušenosti z míst zasažených otevřenými konflikty. Může se stát, že jejich schopnosti budou jednou potřeba i v jiných situacích než při povodních, epidemiích či po úderu tornáda.

Autor: Doc. Mgr. Marie Koldinská, Ph.D., je historička, scenáristka a moderátorka, přednáší na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a spolupracuje s Českou televizí, mimo jiné na pořadu Historie.cs. Specializuje se na politické a vojenské dějiny a problematiku historické paměti.

Zdroj:https://www.forum24.cz/podekovat-neni-slabost-vztah-ceske-verejnosti-k-novodobym-valecnym-veteranum-se-meni

Facebook
LinkedIn
Email
WhatsApp

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Picture of Stanislav Gazdik, MBA
Stanislav Gazdik, MBA

Porozumění vašim obavám je pro nás klíčové, protože nám umožňuje vytvářet cílená řešení a programy, které nejen reagují na současné výzvy, ale také poskytují dlouhodobou podporu a bezpečnostní vzdělávání, jež potřebujete pro klidnější a jistější život.

Téma

Poslední články