Paroles de légionnaires – Ženy a láska

Paroles de légionnaires – Ženy a láska

Legionářské básně o ženách a lásce mají jedno společné. Nejsou tu žádná sprostá slova, žádné neobratné narážky, žádný prostor pro lehkovážnost: láska je ušlechtilá, úplná. Tento výběr pochází z děl napsaných koncem 40. a v 50. letech 20. století, kdy legie bojovala v Indočíně.

Ženy, objekt všeho zla, téma všech slov. Někdy kvůli ní legionář narukuje, často se kvůli ní vrací. A je to ona, kdo je v jeho srdci nejsmutnější nebo nejšťastnější, vždy v minulém čase. Je to ona, na niž myslí, když je peklo příliš těžké k snesení, protože ona je sladkost a čistota; je to ona, komu dala své srdce za všechny radosti, které dostala. A tak, jakmile ocelový déšť ustane, legionář se chopí pera, aby lásce vyjádřil všechny těžkosti, které překonal tak daleko od ní.

Rozchod

Má drahá, odpověděla jsi na můj dopis

aniž by sis ho přečetla a zapomněla jsi napsat

svoji identitu. A okamžitě se ptá

Ty mě poznáváš. Ano, poznávám. Jste z Legie?

Jsi šílený? Nic jsem neudělal! (musíš odpovědět)

A pak… (nápady). Tvůj odchod se zdá být útěkem

Nese se dál, naše neopuštěná láska.

Mluvíš o minulosti, žádáš o odpuštění.

A pak… na závěr ta zákeřná věta:

„Co jsi to za člověka?“ věta svědomí.

Věta, která tě nutí přemýšlet.

A já se tě ptám: „Co jsi to za ženu?

Dáma z lidu, jedna mladá dívka.

Copak jsi mi nic neudělala? To si nemyslím,

Copak jsi mi nic neudělala? To může být důvod.

Pro tebe, drahá, být ženou znamená být růží,

to znamená být blondýna, to znamená nechat si říct,

je to kůže z živého těla, která krásně voní.

Myslel jsem, že najdu něco víc znepokojujícího… Je mi to tak líto.

Je krásné být šedivý, je krásné být

Veselý, milující a věrný… nebo se tak tvářit.

Je krásné dát ráj do polibku,

Je krásné být vzrušený… ale… umět jen vzrušovat,

Být neomezeně věcí, která vzrušuje.

Být velmi znamenitý… ale to je… jen být znamenitý.

Sbohem, vím, že zítra na mě nezapomenete.

Že budete pokračovat ve své cestě dál.

Je to lehká lítost, kterou na prstech neuvidíte.

Adieu, buďte šťastná, adieu… zůstaňte růže.

Seržant G.S. Vyšlo v Képi blanc v roce 1948

 

V úzkosti z předpovězené smrti

Pohlazení po ruce, polibek na rty, pohled do očí… to vše stačí legionáři básníkovi, aby vyjádřil lásku, aby mluvil o ženách. Ať už jde o ty, které zůstaly za ním a žijí v úzkosti z předpovězené smrti, nebo o ty, které potkal během týdenní dovolené v posádkové vesnici. S ní spěchal po etapách slušnosti, protože jsou chvíle a období, kdy spěch nahrazuje vzdělání. Tato láska na první pohled není o nic méně krásná, protože je opravdová a trvalá.

Láska bez hranic

Ve skutečnosti se jen velmi málo básní legionářů zabývá rozchodem, výčitkami, opuštěním nebo smutnými příběhy. A i když některé ano, jsou především chvalozpěvem na lásku. Jsou o ženách, o všech ženách, bez ohledu na barvu pleti, bez ohledu na jejich sociální původ a náboženství, bez ohledu na jejich zemi… protože láska, opravdová láska, takové hranice nezná. Protože ani Cizinecká legie ve své rodině takové hranice neuznává.

Legionářští básníci hlasitě a jasně hlásají, že láska nám udržuje oči otevřené, dává nám naději a udržuje nás při životě. A když už nic nezbývá, je tu ještě láska k ženě, láska k minulosti, která je navždy ztracená, láska k dnešku, pro který stojí za to žít, láska k zítřku, který vypadá jako neznámý.

 

Otevřel jsem svou rakev (úryvky)

Ženský polibek mi znovu otevřel víčka…

Vězení v mém srdci mě vytáhlo z nicoty…

Má duše se postavila na své kamenné lože.

Já, který jsem se považoval za mrtvého, byl bych pak naživu?

Plamen roztavil příliš silný led…

Přítelkyně se na mě usmála okouzlujícím úsměvem.

A něžným tónem svého měkkého, jasného hlasu

Ty, který ses považoval za mrtvého, jsi skutečně živý.

 

La Jolie Dai (výňatky)

Znáte La Jolie Dai

Její černý drdol, její bílou „rikšu“?

Včera jsem ji potkal v Hanoji

Je to dcera starého Luanga.

Její oči jsou jako samet

A moje krev… nemůžu ji dostat z hlavy.

Připravuje mi moji rýži, čistí mi kravatu.

Zabijí komáry, odhání šváby

Ted’ mi odpověz, má drahá
Sdílíme jednu postel, Picaud (…).

Měl jsem rád svou Annamitku

Ale náš pobyt se chýlil ke konci,

Museli jsme se rozloučit,

Bylo to velmi jednoduché,

Stuha na jejím klobouku,

Přišla až z lodi.

Dlouho rukou mávala…

Plakal jsem jako dítě!

Facebook
LinkedIn
Email
WhatsApp

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Picture of Stanislav Gazdik, MBA
Stanislav Gazdik, MBA

Porozumění vašim obavám je pro nás klíčové, protože nám umožňuje vytvářet cílená řešení a programy, které nejen reagují na současné výzvy, ale také poskytují dlouhodobou podporu a bezpečnostní vzdělávání, jež potřebujete pro klidnější a jistější život.

Téma

Poslední články