Dne 14. července 1789 se v Paříži odehrálo něco více než jen dobytí jedné pevnosti. Pro obyvatele francouzské metropole představovala Bastila, vysoká citadela tyčící se v srdci města, víc než symbol nebo hrozba. Byla zosobněním samotného despotismu, který z výšky vrhal svůj bronzový pohled na celou společnost. Ačkoliv do té doby dopadala její krutost především na šlechtu, pro lid Paříže znamenala hmatatelné připomenutí absolutistické moci, která se zdála být neotřesitelná.

V očích obyvatel svobodného, ozbrojeného a organizovaného města, jež vyhlásilo lidská práva a vzdorovalo královskému dvoru, neměla žádná z dosavadních lidových výdobytků smysl, pokud Bastila nadále stála nedotčená u brány svatého Antonína. Čtrnáctého července 1789 se Paříž probudila s jediným cílem: zničit Bastilu! A ještě téhož dne večer do ní vstupovala jako vítěz.

Posádku citadely tvořilo osmdesát mužů, švýcarští žoldnéři a vysloužilci. Na hradbách bylo rozmístěno patnáct děl a tři byly nabity kartáčovou municí za hlavní branou. Guvernér, pan de Launay, byl všeobecně nenáviděn jako představitel systému, který již ztratil legitimitu v očích těch, jimž vládl.

Toho dne dorazil k temné pevnosti rozvášněný dav s požadavkem na vydání zbraní. Bylo mu umožněno vstoupit do prvního nádvoří, kde jej však zasáhla salvová střelba, snad neúmyslná, která však mezi přítomnými způsobila masakr. Venku čekající dav, poháněný hněvem a touhou po spravedlnosti, se vrhl vpřed, násilím a pod palbou strhl padací most a zaplavil první nádvoří. Nová střelba však útočníky opět zčásti zahnala zpět.

Druhá delegace, nesoucí bílý prapor a doprovázená bubeníkem, byla rovněž odražena. V tu chvíli už dav přestal znát zábrany. Vrhl se na hradby, které pokropil vlastní krví, zpočátku zbytečně, dokud se k útoku nepřipojil oddíl granátníků a ozbrojení měšťané pod velením důstojníka a s přivezeným dělem. Útok dostal pevnější řád, zuřivost ustoupila taktice, a začalo regulérní obléhání.

Po řadě krvavých střetů získal lid kontrolu nad prvním mostem. Povzbuzen tímto úspěchem se připravoval na dobytí druhého, když gouvernér, pod tlakem vlastních mužů a neschopen spustit výbušniny, jak plánoval, nechal vyvěsit bílý prapor a požádal o kapitulaci. „Ne!“ zaznělo z davu rozzuřeného krví a bolestí. Z jednoho střílnového okénka však spadl papír s nápisem: „Máme dvacet tisíc liber střelného prachu. Pokud nepřijmete kapitulaci, vyhodíme do povětří celou posádku i okolní čtvrť.“

Na to odpověděl jeden z vůdců lidu, Elie: „Přijímáme. Na čest důstojníka, spusťte mosty!“ Mosty byly spuštěny a vítězný lid vtrhl do citadely. Při jejich příchodu odhodili zbývající švýcarští žoldnéři a invalidé zbraně a vítali dobyvatele potleskem. Všechny žaláře byly otevřeny a na povrch byli přivedeni vězni, zbělení od dlouhých let v podzemí, jejichž oči si už odvykly světlu dne.

Tento krvavý a slavný den však naplnil jen polovinu lidového přání: Bastila sice padla, ale její stín stále zatemňoval oblohu svobody. Den nebyl daleko, kdy ji Pařížané srovnají se zemí. A právě v tomto symbolickém aktu, v rozhodnutí nejen porazit, ale definitivně odstranit symbol útlaku, nachází svůj původ něco, co dnes rezonuje i v řadách těch, kdo sloužili pod francouzskou trikolorou ve vzdálených končinách světa.

Dne 14. července slaví Francie svůj národní svátek – Fête nationale française. Oficiálně připomíná dobytí Bastily jako symbolický začátek Velké francouzské revoluce, který znamenal pád starého režimu a vznik moderní francouzské republiky. Ve skutečnosti si však Francie nepřipomíná pouze tento historický milník, ale něco hlubšího: odvahu lidí postavit se proti útlaku, právo občana vzít odpovědnost za vlastní osud a touhu po společnosti, která se neřídí pouze mocí, ale i spravedlností a svobodou.

Právě proto má tento den význam i pro nás, kteří jsme sloužili v řadách Cizinecké legie (Légion étrangère) a kteří se i po návratu hlásíme k hodnotám, jež přesahují národnostní hranice, aniž bychom kdy zapomněli na své kořeny. V tom spočívá paradox a zároveň síla legionářského étosu, sloužit pod cizí vlajkou, ale nikdy nezradit vlastní charakter.

Spolek Legionář, který sdružuje české legionáře, kteří sloužili ve francouzské cizinecké legii, přijme pozvání Francouzské ambasády v Praze a zúčastní se slavnostní recepce konané u příležitosti tohoto státního svátku. Účast na ceremonii nechápeme jako pouhou formalitu. Vnímáme ji jako příležitost vyjádřit úctu nejen vůči Francii, pod jejíž trikolorou jsme sloužili, ale i vůči vlastním přísahám a všem, kdo je nesli bez jediného slova pochybnosti.

Naše přítomnost, ať už v uniformě veterána, nebo v civilu, je tichým, ale pevným potvrzením, že i po návratu domů zůstáváme věrní. Ne konkrétní misi, ale postoji. Ne minulosti, ale charakteru, který v nás služba formovala. A právě zde nachází svůj most mezi historickým odkazem Bastily a současnou realitou těch, kdo prošli školou Cizinecké legie.

Cizinecká legie byla a je prostorem, kde si člověk nesmí lhát, ani o tom, kdo je, ani o tom, co už nikdy nebude. A právě v tom spočívá její síla, v loajalitě, která není závislá na okolnostech, ale vyrůstá z pevných základů disciplíny, cti a vzájemné solidarity. Podobně jako v onom červencovém dni roku 1789, kdy se rozvášněný dav musel naučit taktice, aby dosáhl svého cíle, i v legii se člověk učí, že svoboda bez disciplíny je chaos.

Duch 14. července v nás rezonuje ne proto, že by dobytí Bastily bylo naší přímou historií, ale protože v jejím odkazu slyšíme něco, co jsme si odnesli i z legie. Že svoboda bez disciplíny je chaos. Že rovnost bez odpovědnosti je pouhá iluze. A že skutečné bratrství vzniká až tehdy, když spolu lidé vydrží chvíle, kdy by jiní utekli. Tyto hodnoty nepřednášíme ve velkých slovech, ty se žijí v každodenních činech, v tichu, v přítomnosti, která má pevné kořeny.

Spolek Legionář je více než jen sdružení veteránů. Jsme mostem mezi zkušeností získanou ve službě a českou společností, mezi Francií, která nám poskytla rámec pro naši službu, a Českou republikou, která zůstává naším domovem. Na francouzskou ambasádu nepřicházíme jako pouhý hosté, ale jako ti, kteří rozumějí tomu, co znamená nést barvy jiného národa, a přesto zůstat věrný svým kořenům.

Přítomnost našich členů na této slavnosti není jen formálním gestem zdvořilosti. Je potvrzením, že legionář zůstává věrný svým zásadám i tehdy, když se nikdo nedívá. Stejně jako obyvatelé Paříže v roce 1789 nepotřebovali vnější donucení k tomu, aby se postavili za svou svobodu, ani my nepotřebujeme vnější motivaci k tomu, abychom zůstali věrní hodnotám, které jsme přijali dobrovolně.

Bastila byla zbořena. Její kameny se staly základem pro nové mosty a budovy svobodné Paříže. Ale to, co představovala, možnost člověka překonat strach, vzít odpovědnost do vlastních rukou a bojovat za důstojnost, to zůstává. A právě toto poselství neseme i my, veteráni Cizinecké legie, když se každého 14. července shromažďujeme, abychom vzdali hold nejen Francii, ale i sami sobě v tom nejlepším smyslu slova.

Děkujeme Francouzské republice za pozvání a za příležitost být součástí tohoto významného dne. Děkujeme těm, kdo sloužili před námi a přišli i po nás, že nezapomněli na to, co znamená držet linii i tehdy, když už dávno nezní žádný rozkaz. A děkujeme i těm, kdo naslouchají našemu příběhu, protože jen společnost, která slyší své tiché hlasy, může být skutečně svobodná a silná.

V tom je naše filozofie, zůstat věrný, i když se nikdo nedívá. Držet hodnoty, i když už není rozkaz. A pamatovat si, že skutečná svoboda se nezíská jednou provždy, ale musí se každý den znovu získávat, v malých gestech, v tichých rozhodnutích, v okamžicích, kdy se můžeme rozhodnout utéct, ale my se rozhodneme zůstat.

Spolek Legionář – LPN

Sdružení českých veteránů francouzské cizinecké legie

„Legio Patria Nostra“ – Legie je naše vlast. Vlast, která nás naučila, že domov není jen místo narození, ale místo, kde člověk najde svůj charakter.