Beránek
Legionář stál na kraji vesnice, kterou před chvílí zapálili rebelové, a čekal na signál k odchodu. Prach byl všude, v očích, v puse, v paměti. V tichu zaslechl krátké, utlumené zabečení. Za polozbořenou zdí ležel malý beránek, noha zlomená, bok očouzený od ohně.
Rozhlédl se. Ostatní už se řadili k odchodu, nikdo se neotáčel. Tenhle kus života nikomu nechyběl. V žádném hlášení se o něm neobjeví ani řádek. Legionář chvíli jen stál, jako by zvažoval, jestli má sílu přidat k tomu, co nese, ještě něco navíc. Potom se sehnul, vzal zvíře do náruče a zvedl si ho na ramena, na místo, kde ještě ráno visela výstroj.
Na nic se neptal. Nic nevysvětloval. Jen se tiše zařadil do kolony, jako by to tak bylo od začátku. Velitel po něm přejel očima, ale neřekl ani slovo. Jednotka se dala do pohybu a beránek se lehce houpal na jeho zádech, hlavu opřenou o legionářův krk.
Po letech, dávno zpátky v Evropě, si na ten okamžik vzpomněl, když držel v ruce malou hliněnou sošku vojáka s beránkem. Položil ji na stůl, aniž by komukoli vyprávěl svůj příběh. Stačilo mu vědět, že mezi prachem minulých válek a tichem dnešních domů platí pořád stejná věta: Člověk v uniformě může být i ten, kdo mlčky nese na ramenou to, co ostatní nechali ležet.
Hezké Vánoce
